Miniblog‎ > ‎

MÁM VYHOVĚT VZTEKU?

přidáno: 12. 10. 2017 10:43, autor: Bereme hrani vazne


Na semináři v Jeseníku byla bezva atmosféra, dýňový dort a dva (!!) tatínci, kteří kladli zvlášť hloubavé dotazy. Díky, moc mě to u vás bavilo. Jeden dotaz zkusím převyprávět, protože občas jsem řešila totéž. 

P.S. Chcete ve vaší obci Léčivé hraní? V listopadu jsou ještě volné soboty nebo neděle.

MÁM VYHOVĚT VZTEKU?


Situace: dítě se chová nějak divně, těžko říct co chce, není mu vyhověno a začne se vztekat. Zhruba v té době mi dojde, oč mu asi šlo - chtěl mocenskou hru. Teď už se ale vzteká. Co teď? Manželka soudí, že vzteku se nemůže ustupovat, vy říkáte klidně děcku vyhovět, jsem poněkud zmaten.

Můj názor: Úplně rozumím té opatrnosti okolo vzteku. Totiž, jakýkoliv náraz na hranice (táta řekl NE, nebo obecně něco nejde, něco nevyšlo po mém..) je pro děti bolestivý. To zastavení v rozletu je fakt náraz. Setrvačnost, která je pohání v jejich impulsech, je silná. Pokud dítě zjistí, že NE se dá překonat vztekem (dospělý raději povolí, než by čelil záchvatu), tak velmi rychle může adoptovat tuto strategii: když je NE, zkusím ještě vztek, může to pomoct. Což nechceme. Čili já dávám pozor, abych NE neříkala zbytečně brzo, ale jen když to či ono fakt nechci nebo to nejde.

Na druhou stranu, šlo ve výše popsané situaci o NE, protože něco nejde/nechci to udělat? Možná šlo spíš o to, že táta nechápal, oč synovi jde. Dejme tomu, že dítě nabízelo hrát mocenskou hru - já tati budu schovávat botu a tobě to nepude najít a budeš srandovně neschopný - jenže je ještě malé, a nedokáže tátu takto ke hře pozvat. Místo toho prostě "vysírá s botou", táta to nechápe, zarazí to, dítě jde do pláče a vzteku. Pokud bych teprve v momentě vzteku pochopila, oč mu šlo a pokud mocenská hra = proč ne, tak bych se vzteku nebála. Řekla bych AHA, ty jsi chtěl hrát HLEDÁNÍ BOTY??? A je ti líto, že já to NECHÁPU??? Díte zřejmě potvrdí, že jo, a už není vzteklé ale jen plačtivé... tak klidně řeknu Ano, dobře, pojďme hrát, jsem tu pro tebe. Je mi líto, že jsem to nepochopila hned. Příště můžeme říct HRA, HRA, tím to líp pochopím! A jak to budeme hrát, ty schováváš?? ... atd.

Protože já sama mám často blízko ke vzteku, když mě někdo nechápe nebo já nechápu. To je pro mne zosobnění bezmoci. Bezmoc vede na zlost. Čili pokud mi až vztekem dítěte dojde, oč mu šlo, nemyslím, že chce vztekem si něco "vydupávat" a klidně mu vyhovím.

Takže "vzteku neustupujeme" - to pro mne platí v situacích, které jsou jasné (odeberu dítěti křehkou věc, nedovolím mu něco atd.), rozhodla jsem se pro nastavení hranice, ale prostě pro dítě je to moc bolavé a zuří. Tam jsem důsledná. Potvrdím pocity a jsem s ním.

Je to trochu pochopitelné? A jak to děláte se vztekem vy? :-)


Comments