Miniblog‎ > ‎

Mami, zábrana už na žloutek říká Jo!!!

přidáno: 29. 4. 2017 0:54, autor: Mirka Misakova   [ aktualizováno 29. 4. 2017 0:56 ]

Tentokrát chci napsat o tom, co se mi osvědčilo ohledně rozšiřování sortimentu jídla. Není to klasická "léčivá hra dle Alethy Solter", ale zase je to na principu - pochopit děcko - jít vstříc = více míru, méně stresu. Tak kdo řeší totéž (vybíravé dítě v jídle), můžete zkusit.



Oč jde: moje dítě má jasné představy jak má které jídlo "vypadat". Těstovina nesmí být poskvrněná omáčkou. Vejce je bílé a ta divná žlutá část vevnitř se nejí. A podobně. Rozumím tomu, kde se to v něm bere: některým dětem totiž kolem dvou let, jak se více osamostatní, najede evolučně výhodný mechanismus: nejí nové věci. Má je to chránit před neznámou bobulí na africké savaně, aby omylem něco samostatně nepožraly a neublížilo jim to. Brala jsem to jako fakt. (Díky Jitka Daňková, za první vysvětlení, je na to i slovo - neofobie.)

Jenomže co s tím, když naše strava je MNOHEM pestřejší, než africká savana a do těch dvou let zdaleka nestihly děcka pobrat, co všechno je jedlé???

Až nedávno při situaci s vejcem (no jo, ty zase nechceš ten podezřelý žloutek..) mne to napadlo: vysvětlila jsem synovi, jak celá tato záležitost FUNGUJE. Řekli jsme si, že má v sobě zábranu, která mu u jídla ukazuje, zda je to bezpečné, zda to chce jíst. A že jeho zábrana prostě teď na žloutek říká NE! takže žloutek sní máma, mňam. Zaujalo ho to.

Takže jsem vysvětlovala dál - popisovala jeho zkušenosti: víš jak teď máš rád ochucenou kaši? Jo! --Co si na ni všechno dáváš? No kakao a rozinky a kousky banánu. --Tak si představ, že kdysi tvoje zábrana říkala, že kaše má být JEDINĚ BÍLÁ! Jednou jsem ti na ni nasypala kakao a zábrana řekla NE a dělala jsem ti novou kaši! --Fakt jsem něchtěl kakao? --Nechtěl, tvoje zábrana se bála, co to je. Ale dala jsem ti pak kakao na hraní, sypal jsi ho a pak jsi ho i ochutnal a pak už sis ho dal i na kaši. Podobně rozinky a banán, nejdříve NE, ale postupně JO.

--??? Vysvětli znovu jak jsem chtěl jen prázdnou kaši!!!

... Příběh ho evidentně zaujal. Podrobné líčení o tom, jak jeho zábrana bránila ochucování kaše, ale postupně to připustila, jsem musela v dalších dnech vyprávět snad desetkrát. Silně ho to oslovilo.

Tak se to stalo součástí našeho "diskurzu": když je pokrm, ptám se co zábrana, které části jsou jí podezřelé. Co by zábrana potřebovala, aby to mohla ochutnat. Nijak netlačím. Jsem jeho spojenec v tom, že jeho tělo rozhoduje zda už je ready ochutnat olivu nebo ne. Zábrana je kámoš. Chrání nás.

Celkově to udělalo velký posun. Pořád je vybíravý, ale postupně zkouší. Pro mne je zásadní, že jsme v tom spolu (oproti mému předchozímu nastavení Mám těžký osud, děcko nic nejí, je to hrůza, dělá to naschvál?? a podobné blbiny). Přestalo v tom být napětí.

Čili, můžete vyzkoušet. Zkušenost bych zobecnila, že čtyřleťák už ocení teorie o tom, jak on sám funguje a proč, je to pro něj zajímavé, dává mu to další pohled či svobodu rozumět sám sobě. Aspoň ten můj.

P.S. Je bezpečné vyptávat se, co říká "zábrana", nebude pak děcko odmítat jídlo ještě víc?? Záleží jakou máte mezi sebou důvěru.
Mám načteno že dva nejčastější témata eskalace bojů mezi matkou a děckem dle statistik dětských psychologů je a) odplenkování počurávání vysazování na nočník b) nucení do jídla. Takže nikdy jsem ho do jídla nenutila a on to nemá spojené s nějakou mocenskou hrou (ad zda to dělá "naschvál". nedělá). Preventivně ale píšu, že pokud máte fatální problémy s jídlem (viz Prekopová Malý tyran), že dítě hladoví naschvál atd., tak místo složitých konstrukcí o neofobii bych nasadila tunu mocenských her, viz Aldort, Solter.

Comments