Miniblog

Mami, zábrana už na žloutek říká Jo!!!

přidáno: 29. 4. 2017 0:54, autor: Mirka Misakova   [ aktualizováno 29. 4. 2017 0:56 ]

Tentokrát chci napsat o tom, co se mi osvědčilo ohledně rozšiřování sortimentu jídla. Není to klasická "léčivá hra dle Alethy Solter", ale zase je to na principu - pochopit děcko - jít vstříc = více míru, méně stresu. Tak kdo řeší totéž (vybíravé dítě v jídle), můžete zkusit.



Oč jde: moje dítě má jasné představy jak má které jídlo "vypadat". Těstovina nesmí být poskvrněná omáčkou. Vejce je bílé a ta divná žlutá část vevnitř se nejí. A podobně. Rozumím tomu, kde se to v něm bere: některým dětem totiž kolem dvou let, jak se více osamostatní, najede evolučně výhodný mechanismus: nejí nové věci. Má je to chránit před neznámou bobulí na africké savaně, aby omylem něco samostatně nepožraly a neublížilo jim to. Brala jsem to jako fakt. (Díky Jitka Daňková, za první vysvětlení, je na to i slovo - neofobie.)

Jenomže co s tím, když naše strava je MNOHEM pestřejší, než africká savana a do těch dvou let zdaleka nestihly děcka pobrat, co všechno je jedlé???

Až nedávno při situaci s vejcem (no jo, ty zase nechceš ten podezřelý žloutek..) mne to napadlo: vysvětlila jsem synovi, jak celá tato záležitost FUNGUJE. Řekli jsme si, že má v sobě zábranu, která mu u jídla ukazuje, zda je to bezpečné, zda to chce jíst. A že jeho zábrana prostě teď na žloutek říká NE! takže žloutek sní máma, mňam. Zaujalo ho to.

Takže jsem vysvětlovala dál - popisovala jeho zkušenosti: víš jak teď máš rád ochucenou kaši? Jo! --Co si na ni všechno dáváš? No kakao a rozinky a kousky banánu. --Tak si představ, že kdysi tvoje zábrana říkala, že kaše má být JEDINĚ BÍLÁ! Jednou jsem ti na ni nasypala kakao a zábrana řekla NE a dělala jsem ti novou kaši! --Fakt jsem něchtěl kakao? --Nechtěl, tvoje zábrana se bála, co to je. Ale dala jsem ti pak kakao na hraní, sypal jsi ho a pak jsi ho i ochutnal a pak už sis ho dal i na kaši. Podobně rozinky a banán, nejdříve NE, ale postupně JO.

--??? Vysvětli znovu jak jsem chtěl jen prázdnou kaši!!!

... Příběh ho evidentně zaujal. Podrobné líčení o tom, jak jeho zábrana bránila ochucování kaše, ale postupně to připustila, jsem musela v dalších dnech vyprávět snad desetkrát. Silně ho to oslovilo.

Tak se to stalo součástí našeho "diskurzu": když je pokrm, ptám se co zábrana, které části jsou jí podezřelé. Co by zábrana potřebovala, aby to mohla ochutnat. Nijak netlačím. Jsem jeho spojenec v tom, že jeho tělo rozhoduje zda už je ready ochutnat olivu nebo ne. Zábrana je kámoš. Chrání nás.

Celkově to udělalo velký posun. Pořád je vybíravý, ale postupně zkouší. Pro mne je zásadní, že jsme v tom spolu (oproti mému předchozímu nastavení Mám těžký osud, děcko nic nejí, je to hrůza, dělá to naschvál?? a podobné blbiny). Přestalo v tom být napětí.

Čili, můžete vyzkoušet. Zkušenost bych zobecnila, že čtyřleťák už ocení teorie o tom, jak on sám funguje a proč, je to pro něj zajímavé, dává mu to další pohled či svobodu rozumět sám sobě. Aspoň ten můj.

P.S. Je bezpečné vyptávat se, co říká "zábrana", nebude pak děcko odmítat jídlo ještě víc?? Záleží jakou máte mezi sebou důvěru.
Mám načteno že dva nejčastější témata eskalace bojů mezi matkou a děckem dle statistik dětských psychologů je a) odplenkování počurávání vysazování na nočník b) nucení do jídla. Takže nikdy jsem ho do jídla nenutila a on to nemá spojené s nějakou mocenskou hrou (ad zda to dělá "naschvál". nedělá). Preventivně ale píšu, že pokud máte fatální problémy s jídlem (viz Prekopová Malý tyran), že dítě hladoví naschvál atd., tak místo složitých konstrukcí o neofobii bych nasadila tunu mocenských her, viz Aldort, Solter.

Nekonečné opakování (jak přežít)

přidáno: 29. 4. 2017 0:53, autor: Mirka Misakova   [ aktualizováno 29. 4. 2017 1:01 ]

Syn (4) tuhle viděl ve videu moment, kdy kočka předpokládá mléko, miska je ale prázdná, kočka je zklamaná a pláče a pak se jí otevře možnost mléko získat, tak je vzrušená. Zastavil si to a vrátil, aby to viděl znovu.




 Pak ještě jednou. Říkám si - asi to pro něj souvisí s něčím, nějak to na něj silně působí, asi jde o to zklamání či co? Fajn. Ukázala jsem mu jak na youtube efektivně posunout video.
Jenže tím to neskončilo. "Mami, dívej se!" -- jako že se mám dívat jak ta kočka chce mléko? Jo! --Dobře já se koukám (čumím do vedlejšího monitoru na moje věci).
"Mami ale dívej se oběma očima!" ... Dobře, budu se s tebou na to dívat doopravdy. Pošesté sledujeme scénu s kočkou.
Uf! Proč je pro nás dospělé tak náročné vydržet tzv. nudu?

Snažím se z toho teda vytlouct alespoň nějakou reflexi a převádím situaci do slov (hraju tu kočku, ptám se syna co je nejsilnější (ano, to zklamání), atd. Teoretizuju koččiny emoční stavy. Rozšiřuju slovní zásobu :)
Když jsem si v té NUDĚ přidělila nějaký úkol, už se to celkem dá. Nevadí mi, že minutovou scénu už vidíme po patnácté. Nakonec syn řekne, že už dobrý a jde koukat něco jiného. Večer ještě při kreslení "komiksu" (sešit s prázdnými políčky, kam jde znázornit nějaký vývoj děje) chce kreslit situaci s kočkou. Udělá i alternativní variantu, že chtěla mléko a ono tam bylo. Zjevně si tím něco zpracovává, a já mám ze sebe skvělý "terapeutický" pocit, že ho v tom můžu doprovázet, i když moc nechápu oč mu přesně jde.

A toto je můj recept jak vydržet nekonečná opakování něčeho: Pochopit smysl:
Určitě to znáte: mami, udělej to zase znova!! Když jim bylo 10 měsíců a chtěli donekonečna kutálet (posílat) míček, rozuměli jsme tomu a vyhověli jsme. Teď je jejich vnitřní svět nekonečně složitější. Jejich vnitřní kompas říká, tím že něco omílám 20x dokola, se to ve mně nějak zpracovává, docházím k nějakému posunu, synapse se propojují, učení probíhá. Pomáhá mi, když je v tom mámá se mnou! Oběma očima!!

Je to jako když ty vyprávíš už třetí dospělé kamarádce o konfliktu s řidičem trolejbusu. Není na tom co vyřešit, ale tím, že to omíláš furt dokola, něco se v tobě děje a pak se to uzavře, můžeš jít dál. Nepotřebuješ to znovuprožívat 20x. Naše děti jo.

Dát plnou opravdovou pozornost: OPRAVDU být s dítětem v tom, jak je fascinováno zážitkem té kočky. Plus mně funguje dávat to do slov, povídat si (ale některé dítě to může štvát).

Není to nuda. Je to úžasná věc. Tím, že tvoje pozornost drží pro dítě společný bezpečný přijímající prostor, ono si může naplnit nějakou svou potřebu a zase o kousek vyrůst. Užívejme si to! Ono to uteče hrozně rychle a není vůbec jistý, že v pubertě takhle za náma budou chodit "Mami dívej se, buď se mnou!!!" , takže berme společný čas, dokud dávají :)

Napište jak je to u vás. Vyzývá vás děcko k nekonečnému opakování nečeho a ničí vás to? Nebo co s tím děláte...?

JAK OTEVŘÍT PUSU

přidáno: 8. 3. 2017 10:17, autor: Mirka Misakova

Návštěva u zubařky je vždycky otazník. Otevře? Neotevře?? Původně jsem si myslela, že čím je dítě starší, tím je na své tělo méně "háklivé", ale u našeho syna je to naopak. Provést cokoliv tělesného proti jeho vůli je nemožné. Jak to mají vaše děti?

Co s návštěvou zubařky děláme tradičně: 1) on má svoje zubařské zrcátko, předem se nám kouká do pusy, má ho v ruce i na křesle. 2) domlouváme se předem.

Jak jsem tentokrát využila attachment hry: přišli jsme o dvacet minut předem a na prázdných chodbách kliniky hráli "Co se teď nesmí??" -- teď se nesmí šáhnout na tuto židli. Uáá, jak jsi to udělal?? No dobře, tak teď se nesmí otevřít tyto dveře!!! Uáá, už jsou otevřené???!! 
Syn s velkým potěšením požadoval stále nové zákazy, honičky a porušování zákazů. Hra na "co se nesmí" dětem pomáhá dobít si svůj aktuální pocit moci. Když pak zubařka na křesle zavelí Otevřít, mají víc síly a ochoty spolupracovat, i když se bojí. Vyzkoušejte.

Že hrát "Co se nesmí" je matoucí, jak se v tom pak má dítě vyznat?? Dítě není hloupé (je to přece tvoje dítě) :-)
Ale rozumím, že takovéto hry zní zvláštně. Námitky proti hrám podrobne rozebíráme ve videosemináři.



Mami, potřebuju HRU NA NESMÍŠ!!!

přidáno: 8. 3. 2017 10:16, autor: Mirka Misakova

.. Jak Vaše děti zvládají cestování?? Pro mně je cestování mega náročné. Přesuny, cizí prostředí, neustále něco musíme nevíme nebo nesmíme. Uf! Když jsem balila hračky na dovolenou, říkala jsem si tudíž "hlavně nezapomenout nabízet Léčivé hry". Ale nakonec to nebylo jak zapomenout, protože syn už ví, jak mu to pomáhá a pravidelně si sám říkal: Potřebuju hrát NESMÍŠ. Spočívá to v řadě příkazů, které nadšeně porušuje. Čím větší mají efekt, tím lépe. Postupně jsme dospěli k oblíbené variantě: "Nééé další věc už z batohu vyhodit nééééé! To snad ne, zas je venku!!" Smích a nadšení. Lze hrát kdekoliv, při čekání, atd. 
A k případnému dotazu "co se takovou blbostí dítě učí???": děti velmi dobře chápou rozdíl mezi realitou a hrou. Když syn vyhazoval obsah batohu na fotce, u flašky se zastavil a konstatoval: Ale musíme dát pozor, aby se neodkutálela pryč a nespadla někam! To by bylo blbý! To, že hraje hru, nezenamená, že padá do nějakého stavu bez hranic...
A co se tím učí? Myslím si, že se učí, že skrz fantazii, legraci, smích a přijetí si můžeme dobít baterky, i když je zrovna 30C ve stínu a čeká nás další letiště. A syn je pak zlatý, má sílu spolupracovat.
Vyzkoušíte? Vyzkoušejte. A máte-li pochyby, kupte video (viz připnutý příspěvek na stránce Bereme hraní vážně) - podrobně tam rozebíráme, co komu a proč brání dobíjecí hry hrát. Většinou je to nějaký typ obavy "aby nám to nepřerostlo přes hlavu a nelitovali jsme".


Mami, bež přijít z práce! (Jak stavíme hru.)

přidáno: 8. 3. 2017 10:14, autor: Mirka Misakova

Předevčírem Theo plakal, že máma je v práci a on ji potřebuje doma. Včera večer si hrál s tmou a mimochodem řekl, že "ve tmě by mě hledal a našel, leda že bych byla v práci, takže by mě nenašel". Spojila jsem si to a ptám se, Theo, ty mně chceš najít? --Jo. A chceš abych přišla z práce? --Jo. Aha... Mám na tebe zazvonit a ty otevřeš a tam budu? --Jooooooo!!

Takže jsem šla za dveře a hráli jsme hru na shledání. Syn si mě pokaždé po uvítání odvedl k legu a pak řekl "Bež zase zvonit." Asi desetkát, a pak už jsme se šli koukat, že sněží. Dneska hru zase vytáhl - mami, běž přijít z práce.

Tak mne napadlo vám to do této podrobnosti napsat. Že se dá dětí přímo vyptávat, co by chtěly, jak by to chtěly, nechat si potvrdit scénář.

A jako obvykle tip: shledávací hry podrobně probíráme ve videu, které lze objednat v připnutém příspěvku na stránce Bereme hraní vážně. Když by to někoho zaujalo. Děcka si tím sytí tíhu separace - máma nebyla A UŽ JE! Máma není, A UŽ JE. Je super, že to v nich takto funguje.



PEREME SE O DÍTĚ

přidáno: 8. 3. 2017 10:12, autor: Mirka Misakova

Dnes se nám nahromadilo několik záležitostí k řešení v Bauhausu. Byli jsme tam několik hodin, dohadovali se a zkoumali. Syn se musel totálně přizpůsobit, skoro nulová svoboda. Po návratu domů měl fakt dost. JÁ CHCI TÁTU!!! totální řev zrovna v momentě, kdy si muž chtěl jít (též z posledních sil) zakouřít. Gr!! 




Snažila jsem se dítě odtrhnout od jeho otce, když v tom mi bleskla hlavou Aletha Solter a její praní se o dítě (má to jako tip na hru pro rodiče, jejichž prvorozený se musí vyrovnat s úbytkem pozornosti a svobody po narození sourozence.) Začala jsem Thea tahat s výkřiky typu Ale to je moje mládě!! JÁ ho chci teď NEJVÍC! Já si s ním chci teď hrát, s mým krásným synem!! Muž se okamžitě chytil a dělal totéž: NÉÉ, Thea teď mám já, JÁ ho hrozně chci!! atd. Oba jsme se smáli a přeháněli toto tahání se o dítě, jak to jen šlo. Asi po dvou minutách jsem se zeptala syna, co volí, smál se a chtěl za mnou. Jeho nálada se dramaticky zlepšila. "Bombardování" pozorností a nadšením z jeho existence je zřejmě neodolatelné... K této hře potřebujete součinnost partnera. Přeju ať mají pochopení pro dramatický efekt 



:-)



NESNÁŠÍM ZIMNÍ OBLÉKÁNÍ!!

přidáno: 8. 3. 2017 10:10, autor: Mirka Misakova

Já to nenávidím!!



Je tu definitivně zima a můj loňský boj pokračuje. Theo zdaleka není ve fázi, že by se sám oblíkl, natož nějak efektivně či rychle. Nevadí mi pomáhat mu s oblékáním všech těch vrstev. Co mi ale FAKT vadí je, že kdykoliv se ho dotknu s oblekem, začne se na mě VĚŠET, nebo se VÁLET, nebo prolézat mezi mýma nohama, nebo něco. Fakt mě to točí, protože mě bolí artróza a nemám sílu se s ním prát. Takže píšu sama sobě: Mirko! On to nedělá schválně, nechce tě štvát. Prostě v momentě tělesného kontaktu si jeho tělo vzpomene, jak je super se po sobě válet, nebo po zemi, nebo viset. Je to pro něj super. Počítej s tím už předem a dej si rovnou dvě minuty na nějakou hru. Pak to jde dobře! Viz obrázek: nesmyslová hra Ruce do bundy se oblíkají tudy mami, HA HA HA. Vezmi si Mirko k oblíkání třeba židli, když ti ve stoje vadí, že po tobě leze. Nemá význam si kvůli tomu kazit den. Chce být s tebou v co nejtěsnějším kontaktu!!! :-) Jak na to budeš za 15 let vzpomínat :)

MÁM TĚ RÁDA - POŘÁD

přidáno: 8. 3. 2017 10:09, autor: Mirka Misakova

MÁM TĚ RÁDA - POŘÁD



Protože jsem posedlá autenticitou (asi spíš "autenticitou"), tak nemám ráda automatizované projevy citů, např. Mám-tě-rádovat, milovat, pusinkovat při každé příležitosti, na půl ucha a pusy. Než jsem byla schopná svému skvělému muži začít říkat, že ho miluji, mi trvalo asi deset let. A nedávno jsem byla na semináři o výchově (celkově byl jinak k ničemu), kde paní tvrdila, že pevnou vazbu (attachment) děti získají tím, že jim matka denně opakuje, že je má ráda. Trochu jsem se s ní zhádala (attachment funguje fakt složitěji). Ale pak mě napadlo: když tě takové sdělení Mirko tak popudilo, určitě je v tom něco o tobě: říkáš dítěti, že ho máš ráda? No neříkáš. A jseš si jistá, že to ví, že to nepotřebuje? :-)

Pak jsem shodou okolností padla na recenzi knížky Mám tě ráda z webu na jehož rady už jsme několik úspěšných knih koupili... tak jsem to koupila.. a zde moje zkušenost: dítě to nějakou dobu chtělo číst furt dokola. Hlavně stránku "ale nepřestávám tě mír ráda, i když zrovna radost nemám"  :-) Takže myslím, že pro nás méně citově vybavenější to smysl má. Kamarádky, kterým jsem knihu půjčila, taky hlásí že ok. Čili třeba někomu může nějak prospět... mě to posunulo. Vývoji zdar.



http://www.knihydetem.cz/recenze/mam-te-rada-knizka-pro-vsechny-mamy/

ČAS JEN PRO SEBE

přidáno: 8. 3. 2017 10:07, autor: Mirka Misakova

ČAS JEN PRO SEBE - bez pocitu viny si dělat co mne napadne

Matko! Pamatuješ si ještě, jak dlouho v životě před dětmi trvalo vypravit se z domu, když ses impulzivně rozhodla? Někdo třeba zavolal, ty jsi řekla Jo! a stihla jsi už nejbližší šalinu? Chybí ti to? (Jak dlouho to trvá teď - výprava někam s dětma je mega složitá operace...)

"Dělat si, co tě napadne" je všelidská potřeba. Nejsi nechutný sobec, pokud máš takovou touhu. Nemusíš nikomu zdůvodňovat, jak přínosně trávíš svůj volný čas. Dej si předsevzetí do nového roku: zkusím si zajistit čas jen sama pro sebe a budu si v něm dělat, co mne zrovna napadne.

Přikládám výsledky ženské ankety účastnic Bereme hraní vážně - čas vyhrál :) Plné texty anketních možností:

Jak podpořit sebe - co bys letos nejvíc uvítala (fantazie)



Teoreticky chápu, že nemůžu efektivně dávat, když jsem sama vyprahlá. V praxi to ale nějak nezvládám změnit.

* Moudrou osobu, která by mě podpořila docenila, připomněla že to dělám nejlíp jak můžu a tvrdě makám a má to smysl!
* Měsíc neustálého dospávání, až bych byla vyspaná
* Někoho, kdo by u nás lahodně a výživně vařil
* Možnost delegovat, co mně netěší (úklid, odvážení autem, ...)
* Pravidelný čas jen pro sebe, bez pocitu viny, dělat co mne zrovna napadne
* Dovolená / oraz / vypadnutí z koloběhu, bez rodiny
* Denně meditovat
* Alkohol a kvalitní drogy
* Běhat, tančit, cvičit, pohybovat se, masáž, vířivka, bazén
* Ženský kruh, podpora, ženy
* Být vyslyšena, vybrečet se
* Posunout staré věci, kinezka, konstelace
* Okolí, příbuzní, prarodiče
* Skutečně společný čas s mužem, žensko-mužské fungování, sex
* Prohlubování vztahů s lidma, lidi, kámoška
* Zpomalit
* Zrychlit

MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)

přidáno: 8. 3. 2017 10:05, autor: Mirka Misakova

MAMI, JSEM DÁREK! (Upřímná vděčnost)



Začalo to tak, že v návalu vánoc jsem synovi řekla "Můj nejhezčí dáreček jsi ty". Dotklo se ho to zřejmě nějak, protože za chvíli přišel: Mami, řekni že jsem dárek! A tak jsme pár dní hráli tuto hru. Dáreček se rozhodl, kde bude uložený, já jsem ho překryla látkou a mluvila o tom, že, hele, tady je nějaká krabice, co je asi v ní?? No toto, je to náš Theo!!! To je krása, super dárek!

Vypozorovala jsem, že největší nadšení, smích a radost vzbudily ty případy, kdy jsem si opravdu dala na čas. Zpomalit se a opravdu upřímně zapřemýšlet co "v krabici" (pod látkou) bude ... ... a když jsem látku sundala a syna odhalila, tak jsem byla opravdu upřímně vděčná, že máme tak úžasné dítě. 

Všechny naše děcka jsou poklady. Je paráda mít rodiče, kteří ví, že jejich dítě je poklad. Tak mě napadlo vám to napsat - třeba by váš poklad taky těšilo vykoupat se ve vděčnosti :) pf2017

1-10 of 18