Miniblog

PROČ SE MOBIL HNED VYBIJE, KDYŽ NA NĚM JEDE NAVIGACE?

přidáno: 12. 10. 2017 10:53, autor: Bereme hrani vazne   [ aktualizováno 12. 10. 2017 10:58 ]

Určitě vás to už překvapilo. Proč mobil, který by jinak dokázal spočítat jak dostat lidstvo na měsíc, se po třech hodinách na dálnici vybije?? Co on vlastně dělá: každých pár sekund musí zjistit "kde jsme". Dále musí zjistit "co je okolo". Dále musí předvídat (uzavírky, zácpy). Každou chvíli přepočítá nejlepší cestu k cíli. A to, že neustále sbírá data zvnějšku, vyhodnocuje je a neustále koriguje co se děje, TO JE HROZNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ.

Proč to píšu. Tvoje rodina je vozidlo. Ty dělás navigaci. Pořád. Neustále ti v hlavě běží výpočet co se asi stane za 10 vteřin (spadne děcko do té díry?), co za půl hodiny (musíme odejít, přijít, kdo bude mít hlad, co je třeba stihnout na čas), co bude potřeba večer, ráno, zítra, tento týden, příští týden jedem na dovolenou, OMG. Organizace prostoru, nákupy, úklidy. Čas, vypravování, stíhání, souvislosti. Uložit děti. Odpolední spánky. OMG. Výživa, jíst zdravě, teplé večeře, vyživit chlapa. Aktivity, hračky, rozvoj dětí. Širší rodina, rozvoj vztahů, péče o všechny. Co bude všechno potřeba řešit zítra? Kdy si to můžeš připravit? Nemáš kdy.

Navíc, respektující rodina není autobus, kde jsou všichni poslušně připásaní a holt čekají, kam je dovezeš. Chceš, aby všem bylo dobře. Takže neustále sleduješ jednotlivá minivozítka (děti, příbuzné, ...) kam je jejich srdce táhne, předvídáš co udělají řidiči, co budou asi potřebovat. Víš, že je super, když si lidi dělají, co chtějí. Vytváří to ale strašně komplexní situace. Uklidit domácnost s dětma nebo naplánovat a provést výlet je tím, co všechno musíš pořád brát v potaz, HROZNĚ VYČERPÁVAJÍCÍ. Komiks niže vysvětluje, že ženy jsou manažerky, ale neví se o tom. Musí zároveň provádět složitý projekt (domácnost) a vyvíjet ho dál. Prosím přečti to. Napadá tě k tomu něco?


ZDE CELÝ KOMIKS: http://a2larm.cz/2017/06/mela-jsi-mi-to-rict-feministicky-komix/

Přečteno?

Když se vyptávám lidí, jsou tyto reakce

1. Jasně že vím že jsem manažerka, ale nesmím to říkat. Můžu jen prudit, dělat policistku celé rodině, ale sklízím jen vzdor a psycho, když chci aby "pomáhali". Blbý. Radši po nich nic nechtít.

2. Já nechci být manažerka. Nechci v tom být sama. Chci aby partner viděl souvislosti, aby se aktivně podílel. Pořád čekám co on udělá a pak to zas udělá blbě. Rozkol ("nechápu co ona furt chce"). Blbý.

3. Já jsem to dávno přijala, že teď několik let budu manažerka na dva plné úvazky. Chci to dělat, není lepší řešení. Jen mi chybí ocenění, bere se to jako samozřejmost. Když se mi daří věci zvládat, kamošky mě pomlouvají že podrývám stádní kulturu nadávání (jak to zvládám když ony ne?). Plus fakt mám strach že mi to zůstane navždy, viz pohled na generaci našich matek. Ale vnitřně jsem to přijala, takže aspoň netrpím, prostě jsem superhrdinka. Kojím nosím naviguju domácnost.

4. U nás je to naopak, já si dělám víceméně jen co chci, ale chlap požaduje jiný standard služeb, nevím co s tím mám dělat. Trpí. Blbý.

Jak je to u tebe? Uvědomuješ si, že ten neustálý "mental load" je mazec? Je to jako pracovat na letišti na kontrolní veži, zároveň pár těch letadel i řídit a k tomu uklízet letiště a plánovat trasy a řešit menu v bufetu.

Pro někoho může být cesta podívat se na manažerské postupy z práce. Asi jsi dělala pod nějakým šéfem. Čím tě štval? Čím tě motivoval? Jak bys mohla být dobrá šéfka?
Možná jsi v práci byla trochu nebo hodně manažerka. Jak sis to organizovala? Jak sis určovala priority. Jak můžeš oddělit management (sledování situace, rozhodování, plánování, posunování něčeho někam) od prožívání konkrétní situace? Jseš v hlavě pořád někde jinde ("co je třeba koupit")? To je HROZNĚ VYČERPÁVÁJÍCÍ. V práci tak lidi děsně rychle VYHOŘÍ.

Možná jsi dokonce free osoba, pro kterou je slovo manažer nadávka. Zamysli se nad tím. Důvod: jak moc ječíš na děcka kvůli nezvládání tohoto.

Pokud se cítíš jak paní v komiksu, mně jediný společný jmenovatel připadá ZJEDNODUŠOVAT, ZPOMALOVAT. Vědomě se vykašlat na spoustu aktivit. Uvědomuju si, že se to jednoduše řekne. Komiks měl ale na netu velký ohlas, tak jsem vám ho sem chtěla dát. Už aspoň to uvědomění, že to tak prostě je, ty jsi ten Zdroj ve tvé rodině, může něčemu pomoct. Přeju ať se ti daří najít způsoby jak se dobíjet každý tři hodiny, jak ta navigace v autě

http://a2larm.cz/2017/06/mela-jsi-mi-to-rict-feministicky-komix/

DÉÉÉLŠÍ rekapitulace, co Solter radí na spolupráci.

přidáno: 12. 10. 2017 10:50, autor: Bereme hrani vazne

Maminka v kontaktní skupince napsala:

"Jde mi o praxi. Konkretne treba maly leze na nabytek a ja se bojim, ze z nej spadne, a tak mu vysvetluju, ze je to nebezpecne a prosim ho, at to nedela. On na me kouka a culi se a leze... Jak to resit? Nechci mu stale neco zakazovat. 
Nebo lita po pokoji a nesnesitelne vriska, kdyz mala spi. Nejsou to vzdy "utoky" primo na ni, ale ja vim, ze to souvisi. Nebo ji hazi do postylky veci, stoucha ji brckem, seda si na ni, kdyz ji kojim apod. 
Pozornosti ma ted maximum, manzel je s nami doma a je tu hodne i tchyne. Porad se mu nekdo plne venuje. Az tu budem sami, to bude teprve zmena. Navic je hodne maly, ma 19m. 
Potrebuju proste konkretni rady ve stylu zkuste rict to a to ("vidim, ze si chces sednout ke mne na klin"), ale co dal???"

A já sem kopíruju svoji delší odpověď. Je to totéž, co máme ve čtvrté části semináře o Léčivém hraní (koooperace je dítě schopno, pokud rozumí, je napojené a je nasycené). Třeba se může někomu hodit takhle znovu.

A zároveň mám dotaz. Na jaře byl zájem o uspořádání semináře ve vašem městě. Má někdo vážný zájem na podzim? Zorganizujete si to tam a domluvíme se? Kdyžtak pište.

A teď už ta rekapitulace Solter:

Solter v kostce je asi toto
1) s malinkym ditetem (19 mesicu) se neda spolehat ze se s nim domluvis ve smyslu ze kdyz mu nejak genialne vysvetlis ze zasednuti sestry je blby, tak ze on toho racionalne necha. Zaroven my vsichni statisticky nejvic spolehame na to, ze VICE VYSVETLOVANI povede k tomu ze dite bude kooperovat.

2) deti kooperuji kdyz jsou tyto 3 okolnosti
a) chapou situaci (zasednuti je blby - on to ale v principu chape, "vic chapat" uz mu nepomuze). V jine situaci, kdyz by vubec nechapal ktera bije, tak Solter rika ze je nutny pokazde kdyz se po nem neco chce, znova zduvodnit co se deje (HLuk budi, HLuk vadi, Kdyz se mimco vzbudi, nebudeme mit cas si spolu pohrat, Bud ted potichu!!). Nespolehat ze jsi to rikala uz 100x, ale zaroven nema cenu to opakovat ted 10x, proste jen pripomenout oc ted jde v te spolupraci.

b) jsou dost napojene na osobu, ktera tu spolupraci potrebuje. Jak na tebe dite muze byt napojeny? Vetsinou pres telesny kontakt (mazleni), srandu (spolecny smich, radost, zabava), oceneni (byt autenticky nadsena jakeho mas uzasneho syna a davat mu to casto najevo), lasku.
Priklad: pokud na tebe se obrati dva lidi ze od tebe neco potrebuji, s jednim jsi blizce napojena, s druhym malo. Tvoje psychika je mnohem motivovanejsi spolupracovat s tim, se kterym mas spolecnou tunu cerstvych spolecnych milych zazitku. POkud je to napr kolega v praci ktery v zasade furt prudi... musis se nutit svoji moralkou mu pomhat. Ale batole zadnou moralku nema. Ono chce byt v kontaktu s tim co je prijemne.
Statistika v manzelstvich: prezijou ta manzelstvi, kde je pomer milych a nemilych interakci 5:1. Pet ku jedne!!! A to jsou dospeli lidi. Batole potrebuje tunu kontaktu, kterej je milej, a OBCAS nejakou prudu. POkud ted neustale slysi neco neprijemnyho, furt jsou nejake konflikty, potize a neni to vyvazene srandou a pohodou, tak je ted VYPRAHLEJ a tim se dostavame do bodu c)

c) PREVENCE - naplneni potreb

Deti jsou moudry a primarne naplnuji SVOJE potreby. Dokud nemaji nasycene co potrebuji, nejsou schopne ani ochotne davat svou energii na dalsi lidi (napr byt ticho kdyz se jim chce jecet).

Co radi SOlter: rozpoznat ty potreby a formou rande, hry, umoznit je naplnit na max. Chodit s nim na rande kde miminko NENI. Kde ma vyhradni pozornost. Precetla jsem si, ze vaseho syna bavi

- nezne se s vami prat: super. To bavi hodne deti. Valejte se po posteli, padejte dramaticky, nechte se od nej premoct (Poslu jeste mocensky hry od aldort ale je to lautr to samy) Jecte a vyskejte. S tatou to samy (tatove jsou na prani super)

- delat hluk, jecet: super. Najdete prostor kdy spolu budete delat brajgl. Uzijte si to spolu. Ted je cas hluku. A ted mimco spi, tak ted ne.

- chce lidem strkat brcko nebo prst do nosu. Dovolte mu to na sobe s necim mekkym (bezpeci predevsim). Batolatum jde hlavne o tu reakci - buč jako krava, delej robota, delej srandu. Nech ho vyvolat dramatickou reakci. Blbni s nim. Solter tomu rika "hry"

---

Jak ma vypadat NASTAVENI LIMITU

Hranice naopak ma byt naprosto jasna. Nejake jemne tiche "pozor nezasedavej ji" neni funkcni. Reaguj tak razantne jako by tvuj milovany syn chtel sednout na jedovatou kobru. NE!! NESEDEJ!! TO NE!!! a zabran mu v tom. POkud se rozbreci, uznej pocity. Aldort furt dokola opakuje ten priklad kdyz by chtel vbehnout do silnice. NE!!
trik je v tom nebyt nastvana. chapat ze oni NEMAJI TU ZKUSENOST, NECHAPOU TO. NEVI ZE KOBRA JE JEDOVATA
Zabran mu v tom jasne a definitivne, ale neprerusuj vase napojeni, nebud nastvana (snad je to pochopitelny).

Celkove u toho kojeni kdyz potrebujes klid, tak Aldort taky sazi na prevenci, tj mit treba bednu levnejsich tretek hracek vypujcenych vecicek a kazdej den neco vytahnout (auticko...). Jako ze doba kojeni = mama s mimcem sedi a spolecne zkoumate novou hracku. 19 mesicu je fakt malo, no. Drzim palce.

Hraní na veřejnosti - jak se cítíte?

přidáno: 12. 10. 2017 10:49, autor: Bereme hrani vazne

Dnes mě napadá napsat o hraní, u něhož jsou přítomní cizí lidé. Já jsem z toho trochu nervózní. Kdyžtak pište do komenářů.

1. situace
Mimino na kočárku hodí na zem klíče. Máma zvedne. Dítě opět hodí, máma opět zvedne. Čekají na bus. Dítě podesáté soustředěně hodí a máma zase podá. Čeká i kámoška a ta už to nevydrží. "Co jako děláš? Proč ho v tom PODPORUJEŠ?? Co si jako myslíš, že se tím učí??"
Máma říká: "Asi se učí jak funguje gravitace, nebo zkoumá ten zvuk." A protože je jí jasný smysl, muže si čekání na bus v klidu užít.
Kamoška má totální AHA zážitek: "To mě nikdy nenapadlo!"

2. situace
Dítě ve fázi PROČ klade nekonečnou šňůru otázek. Máma říká "tobě se líbí, že ať řekneme cokoliv, vždy se dá zase pokračovat?" "Joooooo". Tak se ptají, odpovídají a smějou se spolu.
Kamoška to nevydrží: "Tyvole jak můžeš být tak TRPĚLIVÁ? To bych nedokázala."
Máma se zamyslí: "Víš jak jsme za svobodna chodily tancovat? Mohla jsi na hudbu reagovat tancem třeba dvě hodiny v kuse. Vyžadovalo to trpělivost?"
A pak dodá: "Můj cíl není aby děcko konečně zmlklo. Za pár let už se asi nebude matky vyptávat a ještě budu vzpomínat, jak jsme spolu 'tancovávali'..."
Kamoška se směje: To je fakt :-)

Čím divnější hra se na veřejnosti hraje, tím větší risk, že to diváci chápou jako rozmazlovaní děcka a matku totálně pod pantoflem. Ale zas když se podaří předat ta zpráva, že není potřeba se preventivně bát dětem plnit potřeby, že to má smysl, může to zas proniknout k dalším lidem :-)

Váš názor?

P.S. Pokud ve vaší obci chcete na podzim seminář Léčivé hraní (sobota odpoledne, několik hodin), mám ještě volné termíny...

Rada pro macechu (rande)

přidáno: 12. 10. 2017 10:48, autor: Bereme hrani vazne

Paní se ptala na starší nevlastní dceru (8), kterou má ve střídavé péči. " Starší zlobí mladší tím, ze ji bere její hračky. A logicky k věku vítězí. Např kreslí si, starší nutně potřebuje odstín zelené se kterým vybarvuje mladší a sebere jí pastelku s dotazem na půjčení, ale už nečeká na souhlas a bere si ji sama. Mladší si jde prohlížet knížku, starší jde k ní s tím, ze ji bude číst, knihu ji bere a mladší je defakto z činnosti vyřazená. Takhle pokračují pokud jim činnosti výrazně neorganizuji. Teď se už holky dostaly do vyšší fáze, kdy mladší reaguje vznětlivě vůči starší a hájí si svoje ječením, šťoucháním. Co s tím?"

Foto ilustrativní :-)  Matka a syn na rande.

Přemýšlela jsem, co by asi poradila Solter. Nevím samozřejmě, ale její první pomoc je vždy prozkoumat rande (být soustředěně dítěti k dispozici, ono to vede). Osm let je hodně. Dceři je jasné, že prudí. Protože jí chybí spokojenost. Dá se to dosytit? Těžko říct, ale hodně lidí reportuje, že rande je fakt magická věc. Jak se to týká nás, co nejsme macechy? Úplně stejně :-) každé dítě někdy furt prudí. Potřebuje se napojit.

"Děti se chovají dobře, když se cítí dobře." Nojono.

Takže jsem napsala: Zkuste se se starsi vice sblizit tim, ze vykoumate, v cem ona fakt ZÁŘÍ, co ji strasne bavi, co miluje. Nevim, co to je, může to být pečení, tvoření, sport, zkoumání, cokoliv. Identifikujte tyto zájmy, ve kterých se ona cítí FAKT SKVELE. A důsledně to podporujte, ale pozor, včetně vaší přítomnosti. Dávejte se jí, aby s vámi mohla zažívat skvělé chvíle. CHoďte s ní na rande. Pokud miluje kreslení, kupte nějaké superpastely, a na rande spolu kreslete. Nemusíte to nikam táhnout ani ji nějak manipulovat, jen si užívejte jakou máte skvělou dceru (což jde mnohem líp, když ona je v něčem co ji fakt baví, než v momentech, kdy prudí). Dávejte najevo záblesky nadšení z její existence. 
Tím se s ní víc propojíte. V jejím životě bude víc slasti a ona bude mít víc energie se vyrovnávat se situacemi, které ji frustrují.

Je to běh na dlouhou trať. Čim víc se v ní spojí "macecha mi umožňuje zářit", tím víc se otevřou možnosti s ní např mluvit (vím že tě mladší sestra štve, protože ještě není parťačka na hraní, je malá, jak to navrhuješ řešit...). Z té pozice že jste spolu, že macecha stojí při ní, že macecha chce její život zlepšit. Držím palce.

Fantazírování jako útěcha - jen pro děti s obrazotvorností?

přidáno: 12. 10. 2017 10:46, autor: Bereme hrani vazne

První situace: cestou z vycházky se dítě zasekne, že nechce jít dál a požaduje být neseno. Vím, že vysvětlování (už jsi těžkej, velcí už se nenosí..) věc jen zhorší. Dumám teda, oč mu jde. Poslední dobou těžce snáší, když 'musí’ - asi má bezmoc. Chápu, že táhnout se domů, když se mu vůůůbec nechce, je dost bezmocná pozice. Jak mu dodat pocit moci - napadá mě skrz tvorbu (vymýšlení, kombinování, rozhodování se podle sebe..). Když bychom seděli v šalině a šlo by o to, jak strpět bezmocné sezení, vytáhla bych kreslení. Na vycházce mě napadá fantazírování: --Ty bys chtěl, abychom měli něco, co by nás hned přeneslo domů? --Jó! --A co by to bylo? --?? --No jako že by pro nás přiletěl obrovskej pták nebo vrtulník? (Zaujalo, obrazotvornost už pracuje.. a dítě se zvedá ze země.) --Ne, já bych měl kapesní teleport!!! 
.. hraju s ním: vytahuju z kapsy baterku, svítím na zem, vyptávám se, zda by teleport byl svítící a muselo by se do něj skočit, jak by fungoval výstup… desítky otázek ohledně konstrukce a doplňků :) Dítě mezitím zapomnělo, že chodit nechce, bliká baterkou, odpovídá matce na dotazy, designuje svůj kapesní teleport. Jsme doma ani nevíme jak.

Druhá situace z jiné rodiny: dítě dostalo jako dáreček figurku zvířete. Místo aby se vrhlo do hry, však řekne “Máš ještě??” Dárce je zaskočen “nevděčností a hamižností”, ale nespadne do první reakce a místo toho použije přijetí a fantazírování: Vezme si dítě na klín a říká: Ty bys chtěl další zvířata, protože jsou fakt super? --Jóoo! --Já vím, ty zvířátka jsou skvělý. A který zvířátko bys chtěl? --Nóo žirafu. --A ještě co? …. obrazotvornost už pracuje. Dítě jmenuje zvířata. Dárce fantazii rozvíjí .. zda by chtělo i živá zvířata, že by vedle domu měli velikou zoo, kde by byly “úplně všechny zvířata na světě i podzemní” .. jak by se plavalo s delfínama a jezdilo na lamách. A seznámíš ty zvířátka což u máš, s tím novým zvířátkem? Jóo já jim postavím tu zoo…. dítě si jde hrát.

Je ten princip srozumitelný? Hojnost skrz to, co se děje v mysli. Na naše dítě to funguje velice dobře - už jako miminko v autosedačce ho uklidňovaly povídačky na téma Teď ti prso dát nemůžu, ale co kdybych měla čtyři prsa? Jaký by měly příchutě? Kojil bys je pořád?? --Joooo! .. obrazotvornost mu pomáhala přenést se přes aktuální pocit nedostatku. Solter říká, že pro malý děti je “jako by” fakt mocné kouzlo a doporučuje.

A můj dotaz je. Máte podobné zkušenosti? Děti jsou různě obrazotvorné. Funguje fantazírování i na vaše dítě, které jinak vůbec nepřipouští, že by krabice mohla být raketa, nebo židle poník? Díky za případné zkušenosti :-)

Co přesně kupuješ ve videu?

přidáno: 12. 10. 2017 10:45, autor: Bereme hrani vazne

Těším se, že teď na podzim se na živo potkáme a vzájemně se podpoříme na seminářích Léčivé hraní. Protože ale ne každý může na půldenní seminář dorazit, je tu aspoň možnost videa. Video má výhodu: možno pouštět po kouskách, zamyslet se jak to či ono mám. Video má nevýhodu: nedá se debatovat, sdílet si pohledy. To lze ale částečně nahradit - pokud někdo zkoukne video a bude mít otázky na další praktikující "léčivého hraní", můžete pak napsat do tajné FB skupiny. Budu se vám snažit odpovědět upřímně všechno co vím :)

A protože sama nemám moc ráda kupovat zajíce v pytli, sepsala jsem, co všechno se na videu probírá. Můžeš tak lépe zjistit, zda je to pro tebe :)Přeju krásný začátek podzimu



Hry v kostce

  1. Příklad divného chování dítěte - moje AHA! - a už jsem věděla, co dělat
  2. Co se v semináři snažíme udělat - lépe pochopit děti
  3. Ovládací hry - dítě chce velký dramatický efekt
  4. Proč komu nejde hrát
  5. Regresní hry - proč se dítě chová jako mimino
  6. Shledávací hry - super způsob jak vyrovnávat oddělení
  7. Pocit viny u shledávacích her
  8. Obecný princip her: reaguj, využij smích
  9. Kdy NEHRÁT
  10. Proč věřím autorce Alethě Solter, že to funguje
  11. Mocenské hry - podobně jako doporučuje Laura Markham (AHA rodičovství) nebo Naomi Aldort (Vychováváme děti a rosteme s nimi)
  12. Musí mocenskou hru zakončit dítě?
  13. Tělesné hry. Jak si je dopřáváš ty?
  14. Cizí děti a tělesné hry.
  15. Kooperativní hry - napojení skrz společné dílo
  16. Potíže: spolupráce omezuje (viz montessori vaření)
  17. Nesmyslové hry - já to tady chápu a zvládám
  18. Symbolická hra - “jako by” je mocné kouzlo
  19. Naše chyby u symbolické hry (podobné jako chyby u uznávání pocitů)
Co řekla účastnice Jitka:
Vím, že ten přehled různých her můžu najít v knížce Attachment Play od Solter, ale to, jak jsi to rozebrala, mi hodně pomohlo. Důležitý bylo, že jsi nás nechávala přemýšlet, proč by nám některá hra mohla vadit, co nám brání s dítětem “blbnout”.
a Maruška:
Miru, pořád to o těch hrách opakuj a opakuj. Konečně mi to už asi došlo jak to funguje! Teď pořád hrajeme hru na NESMÍŠ, a celková nálada je o 100 procent lepší! Díky.

Evoluční rodičovství

Proč vůbec hrát takto zvláštní hry?
  1. Vývoj člověka za 200 000 let
  2. Co se stalo za posledních 200 let
  3. Odcizení - svět je složitý i pro mne, ne jen pro dítě
  4. Bezmoc
  5. Děti mají absorbující mysl - výhoda i nevýhoda
  6. Co s tím: možnosti v montessori
  7. Pospolitost a osamění - láska
  8. Primáti žijí v tlupách. Jak to funguje
  9. Nukleární rodina dneska. Přetížené mámy
  10. Co s tím. Příroda. Vytvářet dětem kmen?
  11. NEJSI STRAŠNÁ MATKA. Vynalézt rodičovství.
Co řekly účastnice: Hele ta číst PROČ byla úplně super. Mockrát už jsem přemýšlela o tom, že dnešní doba je pro děti a rodiny fakt těžká, ale neuměla jsem si to takhle vyjádřit. Je to základ k tomu odpuštení sama sobě - fakt není naše vina, že děcka ječí a tak. Je to těžká doba. Doporučuju. Zaujalo to i mého chlapa.

Nejsilnější hra: skutečně společný čas

  1. Příklad: Duplo
  2. Chceš rande s dítětem?
  3. Proč rande fungují
  4. Pomáhá to i TOBĚ
  5. Když jde hraní ztuha
  6. Chodit na rande sama se sebou. TY jsi ten Zdroj….
… buď na sebe hodná.
7. Způsoby jak se dobíjet - každá máma je jiná
8. Akční plán na měsíc
Co na to ženy: Dává to smysl. Když nemám z čeho, nemůžu dávat. Hraju si s dítětem a usínám u toho. Nebo řvu na děti i když nechci - nemůžu si pomoct. Je ale strašně těžký být “sobecká” a prosadit si čas, kdy se věnuju sobě. Ohromně mi pomohlo slyšet, jak s tím bojuje většina matek a jak na to jdou. Pomohlo mi to k rozhodnutí se na to zaměřit.

Spolupráce a komunikace: musí a nesmí

  1. Co vlastně chybí, když je zrovna psycho
  2. Když dítě musí - při konfliktu
  3. Musí - mimo konflikt
  4. Nesmí
  5. Proč ty jsi vzteklá: aktuální přetížení
  6. Proč ty jsi vzteklá: věci z dětství
  7. Závěr - vynalézat hry za běhu
  8. Posilující imaginace na závěr.
  9. Díky že jseš a že jsi v mé tlupě :)
Mirko, jak jsi říkala - hesla co dělat při konfliktech si vyvěsit na ledničku a pořád dokola to trénovat. Díky moc. Celkově: je super, že seminář kombinuje spoustu prevence (hraní, rande, péče o matku) i rady, co dělat, když už je nepříjemná situace. Moc se mi to líbilo. Těším se na další, jestli zase něco uděláš.
KONEC Objednat video se dá tady: http://www.beremehranivazne.cz/


MÁM VYHOVĚT VZTEKU?

přidáno: 12. 10. 2017 10:43, autor: Bereme hrani vazne



Na semináři v Jeseníku byla bezva atmosféra, dýňový dort a dva (!!) tatínci, kteří kladli zvlášť hloubavé dotazy. Díky, moc mě to u vás bavilo. Jeden dotaz zkusím převyprávět, protože občas jsem řešila totéž. 

P.S. Chcete ve vaší obci Léčivé hraní? V listopadu jsou ještě volné soboty nebo neděle.

MÁM VYHOVĚT VZTEKU?


Situace: dítě se chová nějak divně, těžko říct co chce, není mu vyhověno a začne se vztekat. Zhruba v té době mi dojde, oč mu asi šlo - chtěl mocenskou hru. Teď už se ale vzteká. Co teď? Manželka soudí, že vzteku se nemůže ustupovat, vy říkáte klidně děcku vyhovět, jsem poněkud zmaten.

Můj názor: Úplně rozumím té opatrnosti okolo vzteku. Totiž, jakýkoliv náraz na hranice (táta řekl NE, nebo obecně něco nejde, něco nevyšlo po mém..) je pro děti bolestivý. To zastavení v rozletu je fakt náraz. Setrvačnost, která je pohání v jejich impulsech, je silná. Pokud dítě zjistí, že NE se dá překonat vztekem (dospělý raději povolí, než by čelil záchvatu), tak velmi rychle může adoptovat tuto strategii: když je NE, zkusím ještě vztek, může to pomoct. Což nechceme. Čili já dávám pozor, abych NE neříkala zbytečně brzo, ale jen když to či ono fakt nechci nebo to nejde.

Na druhou stranu, šlo ve výše popsané situaci o NE, protože něco nejde/nechci to udělat? Možná šlo spíš o to, že táta nechápal, oč synovi jde. Dejme tomu, že dítě nabízelo hrát mocenskou hru - já tati budu schovávat botu a tobě to nepude najít a budeš srandovně neschopný - jenže je ještě malé, a nedokáže tátu takto ke hře pozvat. Místo toho prostě "vysírá s botou", táta to nechápe, zarazí to, dítě jde do pláče a vzteku. Pokud bych teprve v momentě vzteku pochopila, oč mu šlo a pokud mocenská hra = proč ne, tak bych se vzteku nebála. Řekla bych AHA, ty jsi chtěl hrát HLEDÁNÍ BOTY??? A je ti líto, že já to NECHÁPU??? Díte zřejmě potvrdí, že jo, a už není vzteklé ale jen plačtivé... tak klidně řeknu Ano, dobře, pojďme hrát, jsem tu pro tebe. Je mi líto, že jsem to nepochopila hned. Příště můžeme říct HRA, HRA, tím to líp pochopím! A jak to budeme hrát, ty schováváš?? ... atd.

Protože já sama mám často blízko ke vzteku, když mě někdo nechápe nebo já nechápu. To je pro mne zosobnění bezmoci. Bezmoc vede na zlost. Čili pokud mi až vztekem dítěte dojde, oč mu šlo, nemyslím, že chce vztekem si něco "vydupávat" a klidně mu vyhovím.

Takže "vzteku neustupujeme" - to pro mne platí v situacích, které jsou jasné (odeberu dítěti křehkou věc, nedovolím mu něco atd.), rozhodla jsem se pro nastavení hranice, ale prostě pro dítě je to moc bolavé a zuří. Tam jsem důsledná. Potvrdím pocity a jsem s ním.

Je to trochu pochopitelné? A jak to děláte se vztekem vy? :-)


Mami, zábrana už na žloutek říká Jo!!!

přidáno: 29. 4. 2017 0:54, autor: Mirka Misakova   [ aktualizováno 29. 4. 2017 0:56 ]

Tentokrát chci napsat o tom, co se mi osvědčilo ohledně rozšiřování sortimentu jídla. Není to klasická "léčivá hra dle Alethy Solter", ale zase je to na principu - pochopit děcko - jít vstříc = více míru, méně stresu. Tak kdo řeší totéž (vybíravé dítě v jídle), můžete zkusit.



Oč jde: moje dítě má jasné představy jak má které jídlo "vypadat". Těstovina nesmí být poskvrněná omáčkou. Vejce je bílé a ta divná žlutá část vevnitř se nejí. A podobně. Rozumím tomu, kde se to v něm bere: některým dětem totiž kolem dvou let, jak se více osamostatní, najede evolučně výhodný mechanismus: nejí nové věci. Má je to chránit před neznámou bobulí na africké savaně, aby omylem něco samostatně nepožraly a neublížilo jim to. Brala jsem to jako fakt. (Díky Jitka Daňková, za první vysvětlení, je na to i slovo - neofobie.)

Jenomže co s tím, když naše strava je MNOHEM pestřejší, než africká savana a do těch dvou let zdaleka nestihly děcka pobrat, co všechno je jedlé???

Až nedávno při situaci s vejcem (no jo, ty zase nechceš ten podezřelý žloutek..) mne to napadlo: vysvětlila jsem synovi, jak celá tato záležitost FUNGUJE. Řekli jsme si, že má v sobě zábranu, která mu u jídla ukazuje, zda je to bezpečné, zda to chce jíst. A že jeho zábrana prostě teď na žloutek říká NE! takže žloutek sní máma, mňam. Zaujalo ho to.

Takže jsem vysvětlovala dál - popisovala jeho zkušenosti: víš jak teď máš rád ochucenou kaši? Jo! --Co si na ni všechno dáváš? No kakao a rozinky a kousky banánu. --Tak si představ, že kdysi tvoje zábrana říkala, že kaše má být JEDINĚ BÍLÁ! Jednou jsem ti na ni nasypala kakao a zábrana řekla NE a dělala jsem ti novou kaši! --Fakt jsem něchtěl kakao? --Nechtěl, tvoje zábrana se bála, co to je. Ale dala jsem ti pak kakao na hraní, sypal jsi ho a pak jsi ho i ochutnal a pak už sis ho dal i na kaši. Podobně rozinky a banán, nejdříve NE, ale postupně JO.

--??? Vysvětli znovu jak jsem chtěl jen prázdnou kaši!!!

... Příběh ho evidentně zaujal. Podrobné líčení o tom, jak jeho zábrana bránila ochucování kaše, ale postupně to připustila, jsem musela v dalších dnech vyprávět snad desetkrát. Silně ho to oslovilo.

Tak se to stalo součástí našeho "diskurzu": když je pokrm, ptám se co zábrana, které části jsou jí podezřelé. Co by zábrana potřebovala, aby to mohla ochutnat. Nijak netlačím. Jsem jeho spojenec v tom, že jeho tělo rozhoduje zda už je ready ochutnat olivu nebo ne. Zábrana je kámoš. Chrání nás.

Celkově to udělalo velký posun. Pořád je vybíravý, ale postupně zkouší. Pro mne je zásadní, že jsme v tom spolu (oproti mému předchozímu nastavení Mám těžký osud, děcko nic nejí, je to hrůza, dělá to naschvál?? a podobné blbiny). Přestalo v tom být napětí.

Čili, můžete vyzkoušet. Zkušenost bych zobecnila, že čtyřleťák už ocení teorie o tom, jak on sám funguje a proč, je to pro něj zajímavé, dává mu to další pohled či svobodu rozumět sám sobě. Aspoň ten můj.

P.S. Je bezpečné vyptávat se, co říká "zábrana", nebude pak děcko odmítat jídlo ještě víc?? Záleží jakou máte mezi sebou důvěru.
Mám načteno že dva nejčastější témata eskalace bojů mezi matkou a děckem dle statistik dětských psychologů je a) odplenkování počurávání vysazování na nočník b) nucení do jídla. Takže nikdy jsem ho do jídla nenutila a on to nemá spojené s nějakou mocenskou hrou (ad zda to dělá "naschvál". nedělá). Preventivně ale píšu, že pokud máte fatální problémy s jídlem (viz Prekopová Malý tyran), že dítě hladoví naschvál atd., tak místo složitých konstrukcí o neofobii bych nasadila tunu mocenských her, viz Aldort, Solter.

Nekonečné opakování (jak přežít)

přidáno: 29. 4. 2017 0:53, autor: Mirka Misakova   [ aktualizováno 29. 4. 2017 1:01 ]

Syn (4) tuhle viděl ve videu moment, kdy kočka předpokládá mléko, miska je ale prázdná, kočka je zklamaná a pláče a pak se jí otevře možnost mléko získat, tak je vzrušená. Zastavil si to a vrátil, aby to viděl znovu.




 Pak ještě jednou. Říkám si - asi to pro něj souvisí s něčím, nějak to na něj silně působí, asi jde o to zklamání či co? Fajn. Ukázala jsem mu jak na youtube efektivně posunout video.
Jenže tím to neskončilo. "Mami, dívej se!" -- jako že se mám dívat jak ta kočka chce mléko? Jo! --Dobře já se koukám (čumím do vedlejšího monitoru na moje věci).
"Mami ale dívej se oběma očima!" ... Dobře, budu se s tebou na to dívat doopravdy. Pošesté sledujeme scénu s kočkou.
Uf! Proč je pro nás dospělé tak náročné vydržet tzv. nudu?

Snažím se z toho teda vytlouct alespoň nějakou reflexi a převádím situaci do slov (hraju tu kočku, ptám se syna co je nejsilnější (ano, to zklamání), atd. Teoretizuju koččiny emoční stavy. Rozšiřuju slovní zásobu :)
Když jsem si v té NUDĚ přidělila nějaký úkol, už se to celkem dá. Nevadí mi, že minutovou scénu už vidíme po patnácté. Nakonec syn řekne, že už dobrý a jde koukat něco jiného. Večer ještě při kreslení "komiksu" (sešit s prázdnými políčky, kam jde znázornit nějaký vývoj děje) chce kreslit situaci s kočkou. Udělá i alternativní variantu, že chtěla mléko a ono tam bylo. Zjevně si tím něco zpracovává, a já mám ze sebe skvělý "terapeutický" pocit, že ho v tom můžu doprovázet, i když moc nechápu oč mu přesně jde.

A toto je můj recept jak vydržet nekonečná opakování něčeho: Pochopit smysl:
Určitě to znáte: mami, udělej to zase znova!! Když jim bylo 10 měsíců a chtěli donekonečna kutálet (posílat) míček, rozuměli jsme tomu a vyhověli jsme. Teď je jejich vnitřní svět nekonečně složitější. Jejich vnitřní kompas říká, tím že něco omílám 20x dokola, se to ve mně nějak zpracovává, docházím k nějakému posunu, synapse se propojují, učení probíhá. Pomáhá mi, když je v tom mámá se mnou! Oběma očima!!

Je to jako když ty vyprávíš už třetí dospělé kamarádce o konfliktu s řidičem trolejbusu. Není na tom co vyřešit, ale tím, že to omíláš furt dokola, něco se v tobě děje a pak se to uzavře, můžeš jít dál. Nepotřebuješ to znovuprožívat 20x. Naše děti jo.

Dát plnou opravdovou pozornost: OPRAVDU být s dítětem v tom, jak je fascinováno zážitkem té kočky. Plus mně funguje dávat to do slov, povídat si (ale některé dítě to může štvát).

Není to nuda. Je to úžasná věc. Tím, že tvoje pozornost drží pro dítě společný bezpečný přijímající prostor, ono si může naplnit nějakou svou potřebu a zase o kousek vyrůst. Užívejme si to! Ono to uteče hrozně rychle a není vůbec jistý, že v pubertě takhle za náma budou chodit "Mami dívej se, buď se mnou!!!" , takže berme společný čas, dokud dávají :)

Napište jak je to u vás. Vyzývá vás děcko k nekonečnému opakování nečeho a ničí vás to? Nebo co s tím děláte...?

JAK OTEVŘÍT PUSU

přidáno: 8. 3. 2017 10:17, autor: Mirka Misakova

Návštěva u zubařky je vždycky otazník. Otevře? Neotevře?? Původně jsem si myslela, že čím je dítě starší, tím je na své tělo méně "háklivé", ale u našeho syna je to naopak. Provést cokoliv tělesného proti jeho vůli je nemožné. Jak to mají vaše děti?

Co s návštěvou zubařky děláme tradičně: 1) on má svoje zubařské zrcátko, předem se nám kouká do pusy, má ho v ruce i na křesle. 2) domlouváme se předem.

Jak jsem tentokrát využila attachment hry: přišli jsme o dvacet minut předem a na prázdných chodbách kliniky hráli "Co se teď nesmí??" -- teď se nesmí šáhnout na tuto židli. Uáá, jak jsi to udělal?? No dobře, tak teď se nesmí otevřít tyto dveře!!! Uáá, už jsou otevřené???!! 
Syn s velkým potěšením požadoval stále nové zákazy, honičky a porušování zákazů. Hra na "co se nesmí" dětem pomáhá dobít si svůj aktuální pocit moci. Když pak zubařka na křesle zavelí Otevřít, mají víc síly a ochoty spolupracovat, i když se bojí. Vyzkoušejte.

Že hrát "Co se nesmí" je matoucí, jak se v tom pak má dítě vyznat?? Dítě není hloupé (je to přece tvoje dítě) :-)
Ale rozumím, že takovéto hry zní zvláštně. Námitky proti hrám podrobne rozebíráme ve videosemináři.



1-10 of 25